Děti z rodin, kde dochází k násilí, jsou ohroženy psychicky i emocionálně. Pokud jde o školní výsledky, je u těchto dětí pravděpodobné, že je zasažena jejich schopnost koncentrace, mohou se mentálně zpožďovat a přestávají stačit ve výuce vrstevníkům. Mohou si přenášet násilné vzory chování do vztahů s vrstevníky – ať už toho kdo šikanuje či terorizuje okolí nebo toho, kdo se stává potenciální obětí.
Včasná identifikace domácího násilí v rodině žáka a studenta může vést k dřívější a efektivnější podpoře a intervenci pro děti a jejich rodiny. Učitel je v ideálním postavení: může identifikovat potíže studenta a žákovi může pomoci otevřít téma násilí, vyrovnat se s prožitými traumaty, intervenovat v jeho prospěch. Intervence založená na škole a preventivní iniciativy mohou snižovat rizikové faktory pro žáky. Učitelé ale musí vědět, jak v takových případech postupovat, aby nevhodně nezasáhli do rodiny a násilí nebezpečně neeskalovalo tak, že by byl ohrožen jak žák, tak rodič – oběť násilí.
Identifikovat rodinu, kde dochází opakovaně k násilí nemusí být jednoduché, protože pachatelé mívají dvojí tvář. Zcela jinak se chovají doma a jinak na veřejnosti. Okolí by mnohdy vůbec neřeklo, že ten slušný pán by doma mohl někoho ponižovat, vyhrožovat, nebo bít. I oběti se mnohdy snaží navenek působit tak, jako že se nic neděje, protože se za násilí stydí. Násilí v rodině se tak stává tajemstvím, jakýmsi tabu, o kterém nikdo, včetně dětí, nehovoří.
Dlouhodobý stres, který se s násilím v rodině pojí, způsobuje také vyčerpanost a kolísavost pozornosti. Tak se může stát, že i výborný žák či žákyně podává v různých vlnách horší výsledky. Děti často reagují na traumatické a náročné situace tzv. regresí. Znamená to, že se vrací k již překonaným vývojovým obdobím. V praxi to může znamenat to, že se u dítěte, které již dobře vyslovovalo, objeví znovu dětská patlavost nebo začne koktat, dítě, které již zvládalo veškeré hygienické návyky se začne pomočovat apod. Také za šikanou a agresivitou mezi vrstevníky se často skrývá historie násilí v primární rodině. Děti nemusí agresivitu obracet jen vůči svým spolužákům nebo sourozencům. Nikoli neobvyklé je, že ji namíří samy proti sobě. Takové chování může mít podobu sebepoškozování (vytrhávání vlasů, řezání, škrábání do krve, vpichování různých předmětů do kůže apod.) nebo sebevražedných myšlenek či pokusů. Děti, které jsou vystaveny velkému stresu či násilí mohou reagovat tak, že jejich emoční reakce na týrání vymizí, děti své emoce jakoby odštěpí. Prožívat jakékoli emoce je pak velmi obtížné. Děti, které jsou vystaveny násilí mezi rodiči na tuto situaci reagují podobnými symptomy, jako děti, které jsou samy týrány a zneužívány. Strach a bezmoc totiž zažívají i ty děti, které násilí „jen vidí nebo slyší“.
Jedná se o takzvané nespecifické symptomy, což znamená, že se vyskytují u dětí z rodin s domácím násilím, ale nejen u nich:
Následující charakteristiky jsou již specifické pro různé formy násilí. Obvykle se vyskytují v kombinaci s některými z nespecifických symptomů, ať už se jedná o projevy v prožívání dítěte nebo chování.
Při kontaktu školy s rodinou žáka může dojít asi k největším chybám a omylům. V případě domácího násilí nesmí nikdy dojít ke konfrontaci celé rodiny společně a zcela nevhodné je jako s prvním hovořit s rodičem, který se pravděpodobně dopouští doma násilí. Pokud dojde k takové situaci, je vzhledem k dynamice domácího násilí velmi pravděpodobné, že oběť násilí i dítě budou za nežádoucí chování (zveřejnění násilí) potrestáni. Nejdůležitější v této situaci je bezpečí dítěte a oběti násilí. Pokud dojde k chybám v intervenci, nebude pravděpodobně oběť chtít situaci dále řešit a dále již problematiku násilí otevřít. Nesprávná intervence do rodiny může vést i k dalšímu napadení oběti a jejímu ohrožení.
Dítě můžete podpořit např. tím, že mu sdělíte, že:
Pokud jste si všimli některých signálů naznačujících, že by mohlo být dítě ohroženo násilím v rodině nebo Vám dítě tuto skutečnost přiznalo, je důležité, abyste zjistili, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpeční nebo opakování násilí. K tomu je potřeba znát i historii násilí v rodině, minimálně poslední incident.
Klaďte dítěti otevřené otázky, které umožňují, aby Vám svými slovy popsalo, co se stalo:
Nepokládejte otázky, které:
Nejen děti, které jsou svědky násilí nebo jeho oběťmi, mají posunuté hranice toho, co si k nim mohou druzí dovolit, co budou tolerovat. Pokud nemají tyto hranice zažité, mohou se snadno stát oběťmi jakéhokoli násilí, zneužívání. „Umím říct NE“ je kombinací čítanky / omalovánek pro nejmladší školní žáky, aby si uměly si stanovit hranice toho, co je přípustné a co ne, co budou a nebudou tolerovat. Protože NE by se měli naučit říkat nejen, když na ně někdo sahá a nelíbí se jim to, ale NE i když si s nimi chce povídat „někdo“ z počítače, NE když se jim někdo posmívá, NE když jim někdo bere svačinu, NE když je někdo chce doprovodit domů, NE když se jim nelíbí násilí a hádky doma.
Manuál pro pedagogické pracovníky byl aktualizován a znovu vydán v roce 2023 za podpory Norských grantů.
Kapitoly:
Co je domácí násilí, Dopad násilí na děti, Znaky, že děti mají problémy, Co může učitel vidět, Role učitele, Jak podpořit dítě, Když je rodič obětí, Škola a oznamovací povinnost, Škola a bezpečnostní plán, Násilný rodič ve škole, Praxe – intervenční tým, Prevence a práce se třídou, Kam pro pomoc, Právní minimum.
