Není neobvyklé, že se oběti násilí na oddělení sociálně právní ochrany dětí obracejí v první fázi spíše se zástupnými problémy, neidentifikují se s rolí obětí, případně se stydí o násilí hovořit a jako primární problém uvádí jiné důvody. Úloha sociálních pracovnic je při identifikaci a prevenci pokračování násilí v rodině zásadní. Proto je důležité, aby byly pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí proškoleny v metodách práce s obětí a ve způsobech identifikace domácího násilí.
Zákon o sociálně právní ochraně dětí vymezuje okruh dětí, na který se orgán sociálně právní ochrany zaměřuje a zaměřuje se i na děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, případně násilím mezi dalšími osobami. Již od roku 2006 mohou sociální pracovnice utajit pobyt nezletilých dětí i osob, které jsou ohroženy domácím násilím.
Domácí násilí má negativní vliv nejen na přímé oběti (ve většině případů ženy), ale i na děti, jeho svědky. Muži se často dopouštějí násilí i vůči svým dětem, ale i v případech, kdy nejsou děti samy přímo vystaveny násilí, musí být násilí vůči jejich matkám vnímáno jako násilí vůči nim samotným, které v mnoha směrech negativně ovlivňuje jejich zdravý vývoj. Násilí vůči dětem (a ženám) nekončí ani po odchodu matky od násilného otce, naopak může dojít k jeho eskalaci. Proto je potřeba zajistit ochranu dětí před dalším násilím a poskytovat jim podporu a pomoc v průběhu všech fází separačního procesu (soudy o svěřování dětí do péče jednoho z rodičů, kontakt dětí s druhým rodičem apod.), ale i po něm. A to až do doby, než se podaří překonat traumatizující zkušenost a znovu nastolit pocit jistoty a důvěry. Děti by nikdy neměly být nuceny ke kontaktu s násilným rodičem. Klid, bezpečí a zdravý vývoj by měly mít přednost před právem rodiče na kontakt s dítětem.
Konvence o právech dítěte (OSN, 1989) zaručuje všem dětem právo na ochranu před násilím a zároveň uvádí, že dítě má právo na kontakt s oběma rodiči, což v sobě zahrnuje také právo kontakt nechtít (jinak by se nejednalo o právo, ale o povinnost). Přítomnost při násilí (přímá i nepřímá) děti zraňuje, vyvolává v nich pocity nejistoty, strachu a viny. Násilní otcové se sami svým násilným chováním „diskvalifikují“ z plnohodnotné otcovské role a než jim bude umožněno se s dětmi stýkat, měli by dokázat, že se změnili (a že se nechovají násilně).
Pracovnice orgánů sociálně právní ochrany dětí by se měly vždy, když mají podezření na násilí v rodině nebo jsou o této skutečnosti informovány, snažit hovořit přímo s dětmi, které v těchto rodinách vyrůstají. Někdy to může být velmi těžký úkol, ať už proto, že násilí, kterému byly děti vystaveny, je velmi závažné, nebo proto, že samy sociální pracovnice si nejsou příliš jisté, jak o takto těžkém tématu s dítětem hovořit. Pro dospělé ani děti není jednoduché mluvit o násilí. Je proto dobré o sobě vědět, jaký postoj k dané problematice zaujímám, jak moc se mě vnitřně dotýká nebo mě zraňuje, co mi pomáhá dodávat sebejistotu a klid. Před rozhovorem s dítětem je vhodné připravit si prostředí tak, aby se všichni zúčastnění cítili dobře a uvolněně. Děti se často vyjadřují spontánně pomocí těla, kresby. Pokud cítíte, že dítě neví, jak situaci vyjádřit nebo se stydí, můžete mu nabídnout jinou formu komunikace. Může vám situaci doma nakreslit, zahrát s loutkami nebo panenkami (stačí i papírové, které můžete společně vyrobit). Větší děti mohou situaci vyjádřit písemně.
Praktickou i teoretickou pomoc při vyhodnocení situace dítěte můžete najít v publikaci Dětská svědectví násilí, ROSA, 2008. Publikaci si mohou sociální pracovnice a pracovníci objednat na info@rosa-os.cz.
